Sibiřské zápisky: Tajůplný ostrov

Autor: Sylvie Hanzlová | 20.9.2006 o 8:09 | Karma článku: 11,65 | Prečítané:  4841x

Hluboké vody Bajkalu mění barvu podle denní doby i podle počasí a společně se skalami a křivými borovicemi vytváří úchvatné scenérie. Bajkal je nejstarším a nejhlubším jezerem na Zemi, zadržuje 1/5 veškerých zásob pitné vody a pokud by vyschnul trvalo by přes rok, než by jej voda ze všech řek světa znovu naplnila. Tajemný Olchon, považovaný za jedno z center sibiřského šamanismu, je největším bajkalským ostrovem. Jedná se v podstatě o podvodní horu vulkanického původu vysokou 2000 m. Olchon znamená v burjatštině suchý - téměř nikdy zde neprší a v zimě i to málo sněhu rozfouká ostrý mrazivý vítr zvaný Sarma.

V Chužiru

Pobřeží u městečka Chužir je členité – vysoké útesy, oblázkové a písečné pláže, šedivé rozeklané skály. Na konci úzkého výběžku se tyčí mohutná Šamanka, kouzelná skála opředená mnoha legendami. Vstup na posvátné území stráží několik borovic obmotaných barevnými látkovými i plastovými pruhy a velký kámen jako stvořený pro malou mořskou vílu. Šamanka je jedním ze sedmi domů nejvyššího burjatského boha Burchana. Ženám a dětem je vstup na posvátné území zcela zapovězen. Dříve se směly ke skále přiblížit dokonce jen na dva kilometry. Mužům bylo dovoleno přijít až do vzdálenosti 500 metrů. Jejich koně však museli mít kopyta obalená látkou, aby bohové nebyli ve svém odpočinku rušeni. Ale turisté prastarých posvátných tabu nedbají. Vesele šplhají po ostrých kamenech vzhůru, píší po skále rudou barvou názvy měst, ze kterých pochází, a na výběžku skládají nápisy z oblázků.

uSamanky.JPG

Chužir tak trochu připomíná Klondajk – dřevěné baráky se lavinovitě šíři všemi směry podél písčitých ulic. Talíře satelitů na dřevěných domcích a všudypřítomné elektrické sloupy vyskytující se v neskutečné hustotě dokazují, že další vlna elektrizace, jež proběhla před rokem, se zdařila. Mladíci v autech s hlasitým autorádiem, burjatští sajdkáristé a v prachu korzující vyparáděné děvušky – takový je kolorit zešeřelých uliček. Z postranní ulice se na nás vyřítil mladý býček. Krávy se tu dokonale vyznají, s bohorovným poklidem putují osadou a na večer se samy vrací z pastvy domů.

odraz.JPG

Továrna na zpracování ryb Malo-Morskij rybozavod už dávno nefunguje, ale rybáři vyplouvají na jezero dál, mají nové zákazníky – turisty. První turbázu zde sovětský mistr v ping-pongu Nikita postavil už v osmdesátém devátém, další vyrůstají na okraji městečka jako houby po dešti. Nikita je místní superpodnikatel - zdá se, že má dění na ostrově docela pod kontrolou. Jeho turistická základna je doslova přecpaná všelijakými kýčovitými stavbami, jež mají západnímu turistovi evokovat to pravé Rusko. Organizuje pro své klienty párty i výlety do okolí. Pro místní je Nikita legendou. „V zimě cestuje po celém světě a je to učiněný dobrodinec,“ povídá paní domácí. „Bábuškám dodává zdarma dříví na otop a školákům organizuje výlety do zahraničí s pomocí kontaktů získaných ještě v dobách, kdy reprezentoval svou vlast. Každý, kdo se u něj uchází o práci, dostane ji.“ Paní domácí je také podnikavá. Ačkoliv první den bylo koupání v ceně, další to již neplatí. Nabízí nám ohřátí vody a možnost vyráchat se v kádi jen za 50 rublů. Včera se prý myla celá rodina, ale dneska ........

rybozavod.JPG

 

Putování k Šara Nur

Kousek za posledními domky se v borovicovém háji skrývá skládka. Tuny domovního odpadu zde leží poházené jen tak. „Recyklaci“ částečně zajišťuje dobytek, který se na odpadcích s chutí popásá. Vede tudy i pěšinka k jezeru Šara Nur ležícím ve středu ostrova.

krava.JPG

Vybaveni mapou obsahující jen ty nejnutnější údaje stoupáme po úbočí travnatých kopců. Polohu určujeme v podstatě jen podle blízkosti bajkalského břehu a tvaru zálivů. Zároveň se snažíme odhadnout, která z množících se cest je ta hlavní. Nakonec vstupujeme do hor u cedule národní park a lesy Bajkalu. Ta cedule tu přeci není jen tak. Putujeme pustým lesem netušíce, kde asi tak jsme. Buď dojdeme k jezeru nebo na druhou stranu ostrova a nebo taky nikam. Volíme cestu mírně se svažující do údolí a stanovujeme limit 20-30 minut, pak se vrátíme nazpět. Z leva se kupí jeden horský hřeben za druhým. Nikde ani živáčka.Téměř uplyne půlhodinka, když se před námi objevuje temná hladina Šara Nur. Všude je plno modrých vážek, pestrobarevných báboček a také vozidel s ruskými otdychájušimi, kteří se neohroženě vrhají do jezerních vod a plácají po sobě černé bahno. Takový ruch jsme tu nečekali.

veget.JPG

Večer sedíme na rozpadajícím se dřevěném molu. Dneska je tu docela živo. Mladá Burjatka ve stánku s uzenými omuly ospale mžourá do zapadajího slunka. V zálivu se cachtají děcka, skupinka rybářů kontroluje sítě a z jednoho z kátěrů jsou odstraňovány železné pláty. Komíháme nohama nad průzračnou vodní hladinou. O čistotu se stará zvláštní druh kraba epischura, který požíráním chaluh, planktonu, kostí i oblečení zajišťuje, že ve vodě nezůstává nic nadbytečného. Olga mi vypráví i o dalším zajímavém živočichovi – goljance. Tato živorodá rybka našla svůj domov v téměř dvoukilometrové hloubce, pokud chladné hlubiny opustí, její tělo exploduje nebo se prostě rozpustí - zbude z ní jen páteřní kost a trocha oleje. Některé goljanky jsou prý natolik průsvitné, že by bylo možné si skrz ně i číst.

VodaNebePisek.JPG

Za plotem stařičkého domku vykukuje okatý klučina a rošťácky mává na kolemjdoucí. Stojí tu snad celý den. „Pozor za chvíli přijede děda. Děda má tři traktory a bagr!“ povykuje zvesela . Jenže děda profrčel kolem s nákladem dříví, aniž by se jen zastavil. To toho čtyřletého šprčka porazilo. Slezl dolů z plotu a začal brečet. Babička se ho marně snaží utěšit. Mezi tím mi však ta dobrá žena stihne porozprávět celou rodinnou historii i o havárii letadla v Irkutsku a o místních, kteří při ní zahynuli. Asi mají to povídálkovství v rodině. „Dobře, že jedete domů vlakem, to je bezpečnější“ loučí se.

satelit.JPG

 

Cesta na sever

U prašné silnice se k nebi vypínají čtyři kůly k nimž Burjaté nosí obětiny, hlavně peníze a cigarety. Pro štěstí zde drobné nechávají i četní výletníci. Na kůlech jsou hluboké zářezy tak, aby u nich bohové mohli při svých zastaveních uvázat koně. Syn nejvyššího z bohů však žádného oře nemá, je navždy uvězněn v těle orla, neboť při jednom ze svých putování v orlí podobě pojedl mršinu a jeho otec jej již nemohl proměnit nazpět. Orel je v burjatské mytologii posvátným zvířetem. Nyní prý na ostrově žijí ještě 2-3 páry. Božstvům vzduchu, vody a země náleží konkrétní zářez. Ty ale není pod množstvím pestrobarevných hadříků moc vidět. Uvazování kusů látky na stromy, keře a „totemy“ souvisí s rozšířením budhismu v zejména v 16. století. Jsou symbolem modlitby rozplývající se ve větru, jsou přáními poutníků.

kuly.JPG

Již za carského Ruska byly na Olchonu zřizovány pracovní tábory pro trestance. V roce 1939 sem po rozdělení Polska mezi fašistické Německo a Stalinův Sovětský svaz byla deportována i rozkulačená rodina z města Baranaviči ležícího v dnešním Bělorusku. Kruté podmínky přežil pouze jeden ze synů, který se na počátku čtyřicátých let dobrovolně přihlásil do nově se formující polské armády. V boji proti fašismu prošel Afriku i Evropu, ale když se vrátil zpět, byl odsouzen jako „špión všech západních zemí“. Po druhé světové válce nechal Stalin na ostrov deportovat tisíce lidí ze západní Ukrajiny, Běloruska a Pobaltí. Měl zde vzniknout druhý Sachalin. V ostrovních lesích je dodnes možné najít zarostlé kříže a další pozůstatky gulagu.

Pruhled.JPG

Nejsevernějším bodem ostrova je mys Choboj. Podél strmého útesu se po úzkém hřebínku porostlém větrem ošlehanými stromy s jemným zeleným jehličím putuje k obrovské skále připomínající obličej mladé ženy. Podle legendy žila kdysi na ostrově velmi pohledná dívka, o niž se pro její krásu ucházelo mnoho mužů. Zájem o ni jí natolik stoupl do hlavy, že začala po svých nápadnících vyžadovat, aby se jí klaněli jako bohyni, aby jí přinášeli náležité dary a obětiny. Když se ta zpráva donesla bohům, stihl dívku krutý trest - byla proměněna ve skálu, a dokud ze světa nezmizí pýcha a marnivost skálou zůstane. Nedaleký útes zas zdobí podélný průhled. Mnozí věří, že se jedná o astrální okno. Kdo jím proleze, zbaví se zlých duchů a tím se očistí. Většina odvážlivců však dává přednost fotografii na vrcholku tohoto kamenného útvaru.

okno.JPG

Z lesíku modřínového přichází kouřové signály. Čeká nás piknik. Řidič sympaťák rozprostřel deky, vyndal talíře a misky, salátek, konfetky a sušenky. Hlavním chodem je polévka s rybou a bramborem a nebo ryba s bramborem a voda s koprem? Podává se místní specialita bajkalský omul, jakýsi poddruh lososa. Kdo nejedl omula nebyl na Bajkale. Říká se, že když jej rybáři vytahují z vody, vydává pronikavý křik. I z našich řad se záhy ozve výkřik. Jedna z hodujících nalézá v polévce bílou kuličku - rybí oko. S odporem odhazuje jídlo pryč. Energická rusky mluvící Polka se vyptává na místní zvířenu. Je to legrační pozorovat, jak si také vypomáhá polštinou, když zrovna nezná ten správný výraz. Sama by si však mohla otevřít informační kancelář. Vybavena průvodci a mapami celou cestu vypráví, co je kde k vidění. Popíjíme silný voňavý čaj, do kterého byly pro chuť přisypány omamně vonící fialové kvítky. V roští chrastí kdosi odskočivší si na toaletu.

omul.JPG

Mys Šunte-Levyj tvoří dvě bachraté skály. Žena, která se vydá na pravou z nich a hodí do neklidných vod bajkalských minci, vyprosí si od bohů děvče. Levá strana naopak zajistí narození chlapce. Podle počtu mincí se dá rozvrhnout i počet potomků. Z nedaleké hory Tolgoa na vše dohlíží duše mrtvých šamanů. Čekám na vhodnou chvíli a osamoceně šplhám s hrstí mincí k vrcholku. Po zářivě modré hladině putuje vlna za vlnou. Tady je Bajkal nejširší a také nejhlubší. Za jasného počasí je prý odtud možné vidět slunící se tuleně na protějším břehu. Nerpa je jediným druhem sladkovodního tuleně na světě. Přepokládá se, že do Bajkalu doputoval proti proudu Jeniseje a Angary ze Severního ledového oceánu.

duse.JPG

Šedivý UAZ uhání po pláni směrem k jediném zálivu na této straně ostrova. Baculaté autíčko se dvěma nádržemi má 40 let a měnit se musel doposud jen olej, vše je snadno opravitelné. Je až neskutečné, co všechno zvládne. V Uzury je meteorologická stanice a ústav měřící geomagnetické pole země. Na střeše ústavu se na slunku blýskají solární panely. Ve skalách nad barevnými domky byly v malé jeskyňce nalezeny pozůstatky pračlověka. Pasou se tu koně a krávy a za říčkou kempuje ruská rodinka. Sama sobě záhadně podrážím nohy a padám do kravské lipjošky – naštěstí suché. Dneska je to už druhý karambol. Dopoledne jsem o kámen rozkřápla hledáček foťáku. Šamanka se mstí za moji návštěvu?

zaliv.JPG

V cestovní agentuře na prašné hlavní ulici se pokoušíme vydobýt si místo v maršrůtce do Irkutsku. Vládne tu sešítkový chaos. Dvě mladé Burjatky se přehrabují ve svých zápiscích. Jedna má zaznamenané čtyři osoby na moje jméno, druhá jen dvě na Tomáše. I když jsme se nahlásili jako první, jsou u našich jmen otazníky. Nakonec vystříhaly čtyři provizorní lístky. Razítko nemají, ale můžou ho sehnat v protějším obchodě. No uvidíme, snad nedopadneme jako skupinka Čechů dnes ráno. Jeden z nich se do maršrůtky nevešel. Nakonec se jim ale podařilo vyhádat přistavení dalšího vozidla.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Premiér obhajuje testovanie aj dátami, ktoré neexistujú

Hrozbou pre testovaných môže byť britská mutácia koronavírusu.

Dobré ráno

Dobré ráno: Štát ani neverí, že otestuje každého

Slovensko si vyskúša skríningové pretestovanie krajiny.


Už ste čítali?