Sylvie Hanzlová
Zima v Malých Karpatech
Slunce rozjasnilo zimní den, mráz štípal do tváří a pod nohama křupal čerstvý sníh ....
plašmuška poutnice, éterická ekoložka Zoznam autorových rubrík: Film, Cestovanie, Knihy, Politika, Ľudia, Bratislava, Životní prostředí, Súkromné, Nezaradené
Slunce rozjasnilo zimní den, mráz štípal do tváří a pod nohama křupal čerstvý sníh ....
Uprostřed místnosti stojí rozložitá Naděžda hanim a láme nás z postele: „Vstávejte! Otevřte oči! Nurano!“ Z dvouposchoďového palandového letiště vykukuje pět vrabčích hnízd a ruce šmátrají, kampak to jen včera odhodily své svršky. Než se vyhrabu ze spacáku, holky už obíhají ranních pět koleček kolem baráku. Do toalet je zatím z rezervoáru napouštěna voda a na venkovní pícce tuhne rýžová kaše. Rozpálené ázerbájdžánské slunce svítí do oken, začíná náš první den v dětském domově ve vesničce Chuxuryurd.
Procházka letním Petrodvorcem Petr Veliký se prý při výstavbě své letní rezidence nechal inspirovat francouzskými Versailles. Díky soustavě nádherných a nápaditých fontán se však ruský Petrodvorec stal unikátním na celém světě.
Na podzim roku 1986 byly dokončeny práce na ocelovo-betonovém sarkofágu ukrývajícím zničený čtvrtý reaktor Černobylské jaderné elektrárny. Po dvaceti letech však již tato ochranná schránka dosluhuje, dovnitř proniká déšť a existují obavy, že by voda mohla znovu spustit řetězovou reakci. Ukrajina, Bělorusko a Rusko dodnes vynakládají nemalé částky ze státního rozpočtu na odstraňování následků havárie, která ovlivnila tisíce lidských životů. Černobyl se ale stává i jakousi morbidní turistickou atrakcí. V renomovaných zahraničních průvodcích je návštěva tohoto místa zařazena mezi fakultativní výlety do okolí Kyjeva.
Do urického svatostánku, hrdě se vypínajícího nad vesnickými domky, přijíždíme trochu nevhod. V rozmláceném kostele s novou zelenou střechou je právě sloužena mše. Žádní věřící tu však nejsou. Mladý pop s řídkým plnovousem se modlí za mrtvé. Polohlasem mumlá starodávná slova a klaní se před ikonou panenky Marie. Nově příchozích si nevšímá. Čekal nás v deset a teď je již po dvanácté. Čas se na Sibiři řídí svými vlastními pravidly. V zadní části chrámové lodi je vcelku útulno. Ze zářivého pozlaceného ikonostasu se šíří měkké teplo, plápolající svíčky vydávají příjemný praskot a prostorem se line vůně kadidla. Musíme počkat.
Hluboké vody Bajkalu mění barvu podle denní doby i podle počasí a společně se skalami a křivými borovicemi vytváří úchvatné scenérie. Bajkal je nejstarším a nejhlubším jezerem na Zemi, zadržuje 1/5 veškerých zásob pitné vody a pokud by vyschnul trvalo by přes rok, než by jej voda ze všech řek světa znovu naplnila. Tajemný Olchon, považovaný za jedno z center sibiřského šamanismu, je největším bajkalským ostrovem. Jedná se v podstatě o podvodní horu vulkanického původu vysokou 2000 m. Olchon znamená v burjatštině suchý - téměř nikdy zde neprší a v zimě i to málo sněhu rozfouká ostrý mrazivý vítr zvaný Sarma.
Město je pod nadvládou špuntů. Ulice na trase průvodu jsou obleženy davy maminek, babiček, tetiček, fotografů a ostatních zvědavců. Pěti- až šestileté děti oblečené do pestrobarevných kostýmů tancují, nakrucují se, bubnují, pískají na píšťalky. To všechno za asistence svých učitelek, které jim v případě nouze předcvičují, ukazují, jak se mají posadit, kde si mají přičápnout. Někteří mrňouskové jsou z toho všeho povyku pěkně popletení.
Jako stužka se nedozírným prostorem Sibiře vinou koleje transsibiřské magistrály, nejdelší železniční tratě na světě postavené na přelomu 19. a 20. století. Stavělo se z obou konců, přes obrovské sibiřské řeky, v tajze na věčně zamrzlé půdě i v bažinách. Koleje ze špatné oceli se kroutily a zvedaly, mosty odnášely povodně, na dělníky útočili banditi, propukaly epidemie moru a cholery. Posledním úsekem, kterým bylo propojení Atlantiku s Tichým oceánem dokončeno, byl úsek kolem Bajkalu.
Sarajevská čtvrť Grbavica je domovem Bosňačky Esmy a její pubertální dcery Sáry. Na první pohled již stopy po válce nejsou příliš patrné, ale nezhojené jizvy zůstávají nejen v srdci města ale i v srdcích jeho obyvatel. Esma svou dceru miluje, pro ni by udělala vše, jenže právě ona jí každý den připomíná prožité utrpení.
Všimli jste si? Mezi stromy, mezi lucernami - dvě natažená zelená lanka a na nich potištěné A4ky. Poezie na ulici.
Sedíte nad hromádkou dotazníků a z přiložených fotek na vás vykukují dětské tvářičky. Vybrat si kluka nebo holku? Dítě z Indie, Ugandy, Bolívie nebo Běloruska? Ať tak či onak, až se rozhodnete, vstoupí do vašeho života někdo další.
Poutavá knížka Bulata Okudžavy Zrušené divadlo nechává čtenáře nahlédout do neznámého světa divokého Kavkazu a zároveň je nenásilným svědectvím o počátcích komunistického teroru v Zemi Sovětů, o obyčejných lidech a jejich emocích, o ideálech a ztracených iluzích. Její autor je u nás známý spíše jako jeden ze zakladatelů ruské autorské písně než jako spisovatel. Ale Bulat Okudžava má své místo i v současné ruské literatuře.
Stojíme v prachu Panamericany a čekáme spolu s domorodci na autobus do Cuzca. Jejich přítomnost nás utvrzuje v tom, že toto je opravdu zastávka.
Brzy ráno se s námahou vyštracháte z postele, abyste v 6:14 mohli nasednout do SLOVENSKÉ STRELY a do Prahy dorazit dosti časně na to, aby měl den ještě smysl. Jenže ouha, pak stojíte v Břeclavi a čekáte a čekáte.
Reportáž z českých voleb očima nováčka mezi volebními komisaři. Kontrol průběhu hlasování se nemusíte bát, pracovníci městského úřadu jsou tu s vámi. Ani hladu se nebojte, cateringová společnost jedné z komisí vám zajistí oběd i večeři. Někteří komisaři moc neposedí, zbytek zahání roštácké voliče za plentu, roztrhává nerozlučné manžele a přijímá omluvy uvědomělých rodičů, jejichž dítka jsou pracovně v zahraničí